Narodil se 4. srpna 1901 V New Orleans, ve státě Louisiana. Podle nedávných výzkumů se ukázalo, že existuje zápis o jeho narození a následně se v dokumentacích města objevuje až o několik let později, když ho zavřeli do polepšovny. Ale to bychom příliš předbíhali…

Přichází na svět do opravdu chudé rodiny, jeho otec William Amstrong rodinu po několika měsících opustil pro jinou ženu. Matka Mary “Mayann” Albert Louise a jeho malou sestru Beatrice Armstrong Collins v jejich raném dětství dala do opatrovnictví k tchýni Josephine, která se o děti několik let starala společně s louisovým strýcem Isaacem. V jeho pěti letech si pro ně matka nechala poslat, kvůli onemocnění, jež si způsobila tím, že od svého dětství dělala prostituci a byla závislá na alkoholu. Louis za ní přichází do čtvrti Uptown, což byla jedna z nejvíce vykřičených čtvrtí v New Orleans.

Po několika měsících se nechává zapsat do chlapecké školy, kde se u něj začal téměř ihned zřetelně ukazovat talent pro hudbu. Maminka se nedokáže postarat ani o něj, ani o sestru. Louis se tak už od svého raného dětství o ni musí postarat, nalézt dostatek jídla a peněz, aby přežili. Začne donášet noviny, hledá na ulicích vyhozené jídlo, které pečlivě přebírá a za minimální peníze je prodává dalším lidem na ulici a pochybným restaurantům.

Ačkoli je Uptown opravdu špinavým a neutěšeným místem, přesto zde bují kulturní život a hlavně hudba. Fascinujícím způsobem se zde prolíná zbytek francouzské koloniální kultury s tepajícími rytmy, jež do Ameriky přinesli otroci z Afriky a z karibské oblasti. Malý Louis se volně pohybuje městem, večery a noci se poflakuje poblíž tanečních sálů a nočních klubů, kde tajně sleduje tančící páry a především hrající hudebníky. Přivydělává si také donáškou uhlí do Storyville, do oblasti, kterou úřady oficiálně vyhradily pro prostituci. V několika blocích se zde kromě prostitutuce hraje i hudba. Zde Louis poprvé vidí v klubu Pete Lela´s hrát Joea ,,Kinga´´ Olivera, který zde pravidelně účinkoval se svou kapelou, kterou vedl společně s Kidem Orym. Jak se později nechal slyšet: ,,Kdyby nebylo Joea Olivera, nebyl by jazz dnes tam, kde je…´´.

Joe i Ory do sebe na začátku minulého století doslova nasáli veškeré hudební vlivy, které pak interpretovali úplně novým způsoby. Vytvářeli na základě dokonalého technického zvládnutí svých nástrojů nejenom nové rytmy a melodie, ale také zcela inovativní nové způsoby hraní na trombon, trumpetu, kornet, banjo, basu,… Do své hudby otevřeně přijímali i francouzskou hudbu určenou například pro quadrille, společenský tanec s prvky baletu…Dokážete si představit kombinaci takového tance se vznikající bluesovou a jazzovou hudbou? Ve Storyville hráli nejprve jednotlivé skladby, které všichni znali, později jamovali a vytvářeli tak kolektivně nové hudební tvary a  melodie. Jejich hudební uskupení bylo tak slavné, že mohli hrát za peníze nejenom pro vlastní posluchače, ale také pro bílou minoritu.

Svou hudbou doslova pronikli všemi společenskými vrstvami tehdejšího New Orleans. Samozřejmě, nejenom Joe a Ory stáli za vznikem nové hudby a kultury, přesto je jejich vliv na jazz naprosto očividný…

Když bylo Armstrongovi sedm let, získal práci v rodině židovského emigranta Karnofskyho. Ačkoliv byl dennodenně vystavován xenofobii (podobně jako ostatní černoši ve spojených státech…)  a nenávisti ze strany bílé většiny, Karnofskyové byli jako Židé perzekuováni v mnoha ohledech ještě větší měrou, než černoši. Po několika týdnech práce v jejich rodině, jej přijali doslova jako jednoho z nich. Louisovi pomáhali nejenom finančně, ale také jej ještě dále vzdělávali… Později napsal paměti, jež nazval: ,,Louis Armstrong + the Jewish Family in New Orleans, La., the Year of 1907´´. Kromě jiného se v této rodině naučil jedné zcela zásadní věci: opravdovému smyslu pro životní cíl a práci. Na důkaz této životní zkušenosti začal pravidelně nosit na prsou davidovu hvězdu, podle které jej později začali lidé i poznávat nejenom na jevišti. Karnofskyho rodina zanechala v New Orleans tak signifikantní přínos, že dnes existuje charitativní organizace Karnofsky Project, která zdarma věnuje chudým dětem a mládeži použité hudební nástroje a pomáhá jim celkově v iniciaci do budoucího života.

V deseti letech Armstronga sebrala policie na Silvestra, podle záznamů oslavoval Nový rok střelbou příruční zbraní do nebe a ohrožoval tím nejenom sebe, ale i ostatní. Byl převezen do polepšovny, kam pravidelně docházel sám Joe Oliver. Louisovi tenkrát prý daroval jeho první kornet a stal se jeho hudebním mentorem. Jeho reálným učitelem se ale stal Peter Davis, který poměrně záhy v Louisovi rozeznal ohromný talent. Louis se podle vzpomínek jeho bližních učil neuvěřitelně rychle, neustále se snažil hrát. Kromě nového vzdělání ve hře na kornet dal Jones svému žákovi i nadstandartní výuku ve vedení jazzbandu. Zorganizoval z talentovaných dětí z polepšovny celou kapelu, s níž objel  většinu státu Louisiana.

Když Louise v jeho čtrnácti letech propustili z ústavu, na kratší čas se přestěhoval ke svému otci, poté ke své matce a nakonec skončil v úplně stejné situaci, jako před zatčením. Stal se opětovně hlavou rodiny a přesto, že se mu dařilo postarat se o sestru, nedokázal zvládnout matku, která se každý den snažila propít do němoty. Sháněla peníze na alkohol, kde se dalo. Nejlehčím způsobem bylo pokračovat v prostituci za minimální finanční obnosy. Louis se rozhodl, že začne vydělávat ve zpěveckém čtyřtetu na ulici. Později se mu díky této práci podařilo získat svou první práci v tanečním klubu, kde na něj začal dohlížet legendární basista Black Benny. Měl větší pochopení pro mladého kornetistu, především díky tomu, že v něm viděl sám sebe v mladší verzi…Louis přes den nosil uhlí a večer, v noci hrál na kornet. V této době si přivydělával hraním v orleanských brass bandech a kdykoliv měl možnost, vyhledával hudbu starších hudebníků. V této době na něj má snad největší vliv Joe Oliver, který nad ním vedle Black Bennyho drží ochrannou ruku.

O několik měsíců později má možnost díky pomoci starších mentorů získat pozici v orchestru Fate Marablea, jenž hrál na parní lodi cestující po Mississippi. Sám ve svých pamětech popsal toto hraní jako ,,univerzitu,…´´. Fate Marable mu dává formální vzdělání v hraní z notových zápisů, které do té doby neměl tak zvládnuté, jak by měl. Na rozdíl od dixie bandů ve městě, orchestr Marable hrál mnohem více hudby, napříč tehdejšími žánry. V roce 1919 odchází Joe Oliver z New Orleans, údajně proto, že se při jednom hraní v taneční sálu strhla bitka, za níž policie neprávem zatkla kromě samotných pachatelů i celou kapelu, včetně Joea. To ho znechutilo natolik, že odešel z jihu na sever, do Chicaga. Jeho místo v kapele Oryho přenechal mladému Armstrongovi.

V této době si Armstrong vzal svou první ženu, Daisy Parker a společně adoptovali tříletého Clarence, který zůstal sirotkem po smrti matky, sestřenice Louise. Clarence byl mentálně postižený, v dětství si způsobil úraz hlavy a jeho nový otec se o něj do konce jeho života staral jako o vlastní dítě. S Daisy se po několika měsících rozvedl a ona zanedlouho zemřela na pohlavní chorobu.

Ve svých dvaceti letech už se může hudbou uživit, dokáže plynule hrát z not a svou hrou na kornet vyčnívá nad ostatní neuvěřitelným způsobem. Je tak dobrý, že jako první dostává možnost v kapele hrát sóla. Stal se tak historicky prvním jazzovým trumpetistou, jenž radikálně vstupuje do zvuku své kapely, místy s ní souzní a vzápětí ji narušuje. Vytváří tak zvukem svého instrumentu nový hlas, jenž je roven tehdejším vokálům, ačkoliv neartikuluje. Hudební kritici toto období začátku dvacátých let, hodnotí v kariéře Armstronga jako zcela přelomové.

V roce 1922 po úspěšném turné King´s Oliver Creole Jazz Band po Kalifornii píše bandmaster Joe Oliver Armstrongovi telegram, zve ho do Chicaga a on přijímá. Cestuje v té době do města, kde se rychle rozvijí ohromné tovární komplexy, jež hledají tisíce dělníků. Většina nově příchozích získává práci, která je na americké poměry dobře placená. A tak se v Chicagu otevírá v krátkém čase několik nočních podniků, jež na expandující městské konglomeraci vydělávají. Chicago se tak během několika let stává jednou z kulturních metropolí Nového světa, jež do sebe nasává všechny možné kulturní vlivy, včetně jazzu.

Creole Jazz Band byl jedním z nejvíce dokonalých hudebních uskupení své doby, její ústřední postava Joe Oliver si pozval a zdokonalil osobnosti, jež se později staly kapitolami jazzové hudby samy o sobě. Sám hrál první kornet, sekundoval mu Armstrong. Rytmus kapely vedle basy vytvářel Baby Dodds, který je dnes považován za pravděpodobně nejvíce excelujícího bubeníka začátku minulého století, éry předcházející dobu big-bandů. Dokázal jako jeden z mála držet kontinuální rytmickou linku s basistou a přesto do ní lehce improvizoval svým vlastním sekundárním rytmem. Na klarinet hrál v Creole jeho bratr, Johny. Na rozdíl od svého bratra dále hrál a účinkoval v několika kapelách, včetně pozdějších Hot Five a Hot Seven. Na pozoun hrál Honore Dutrey a  kontrabas, bendžo obstaral Bill Johnson, který se staral o kapelu i jako manažer a vedle Joea Olivera stál za výběrem jednotlivých hudebníků Creole. Johnson stojí za tehdejším novým stylem hraní na basu. Na jednom z turné si zlomil ruku a musel na ni hrát o poznání primitivnějším způsobem, který je dnes nazýván ,,slapping´´´(překládáme jako fackování, ačkoliv zcela určitě existuje odborný hudební výraz…). Tímto agresivnějším dotekem na struny basa vytváří odlišný, rytmičtější zvuk.

Na piano v Creole hrála Lil Hardin, do níž se mladý Armstrong po několika týdnech bezhlavě zamiloval. Lil měla na svou dobu (a rod nevyjímaje) neuvěřitelné zkušenosti. V New Orleans hrála už od dětství na piano, poté co se přestěhovala do Chicaga, začala pracovat v obchodě s hudebninami a zanedlouho začala hrát v několika kapelách,v té poslední před Creole byla vůdčí osobností. Sama skládala a komponovala hudbu, tehdy především dixie band žánr.

Než se dostaneme k osudům Louise Armstronga v Chicagu, měli bychom popsat samotný vznik Creole Jazz bandu a její historický význam. Bill Johnson stál jako první u zrodu této kapely, dal dohromady většinu hudebníků, nalezl dostatek finančních prostředků pro její fungování a připravil i první cestu bandu na sever. Sám se rozhodl přizvat do kapely Joe Olivera, jemuž svěřil její hudební kompozice a potvrdil ho do role bandmastera. Sám sebe do jisté míry upozadil do role hráče na basu.

Creole byl první jazzový band, který jel z jihu na sever. To, co se po několik desetiletí vyvíjelo v regionální separaci, se náhle objevilo ve státech, kde nikdy jazz neslyšeli. Bílé publikum bylo jejich energií a virtuozitou doslova šokované. Když se pak kapela přesunula do Chicaga, byla už dokonale sladěná. Během několika týdnů, společně s Armstrongem doslova dobila celé město. Všichni hudebníci měli najednou tolik peněz, jako nikdy předtím. Armstrong si mohl poprvé v životě dovolit nájem bytu s vlastní koupelnou. Ve svých pamětech se špatně zakrývaným sentimentem vzpomíná na jeho první vanu a vánoční stromek.

V době, kdy se Creole stávala pojmem, se radikálním způsobem mění i celý hudební průmysl. Přichází první nahrávací společnosti, Creole tak nahrávají své nejslavnější písně u studií Genneth a Okeh. Vinyly s jejich hudbou labely s neutuchající energií reprodukují a distribují po celých Spojených státech. Ať je tehdejší xenofobie jakkoli silná, nedokáže zastavit příval nové hudby do téměř každého města v zemi. Nahrávací společnosti prodávají deseti palcové vinyly v té době za 75 centů a dvanácti palcové disky za $1.25. V relativně krátké době vzniká rekordní počet nahrávek nejrůznějších hudebníků, které zaplňují obchody a podporují tak komerčně i rozvoj technického odvětví průmyslu, jež přichází s novými a dokonalejšími gramofony.

Louis v průběhu hraní s Creole beznadějně propadá Lil, která v něm vidí jeho neuvěřitelný potenciál. Po několika měsících společného hraní v Creole začne Louisovi radit, aby nezůstával pod autoritativním vedením Joe Olivera a osamostatnil se. V roce 1923 se Creole rozpadá, Louis s Lil cestuje do New Yorku, kde hraje s kapelou Fletchera ,,Smacka´´ Hendersona přes jeden rok. Fletcher tehdy byl kromě jiného také ředitelem labelu Black Swan, díky tomu mohl s bandem nahrávat o sto šest. Díky příchodu Armstronga a dalších velkých jmen měl možnost dát dohromady skutečný první velký jazzový, bluesový band. Fletcherovi pomáhá s vytvořením nového zvuku pozdější hvězda tohoto hudebního žánru Don Redman. Fletcher byl vynikající bandmaster a manažer, komponování ale tolik nezvládal a tak tento part svěřil Redmanovi. Ten vyvinul společně s ostatními hudebníky naprosto nový styl hot jazzu. Vytvářel hudební složky tvořené jednotlivými nástroji, které posléze skládal dohromady, harmonizoval a prokládal sóly. Redmanova nová technika komponování byla na tehdejší svět tak inovativní a sofistikovaná, že jen málokdo byl schopen v praxi tento styl hudební přípravy zvládnout. Beze sporu tento přístup určil úplně novou cestu pro jazzové big bandy…

V tomto období, pod vedením Fletchera, Reda a také Colemana Hawkinse, který hrál na saxofon a klarinet, se louisova hudba dramaticky rozvijí. Začíná také ve větší míře zpívat svým pověstným chraplavým hlasem. Vypráví tak příběhy z New Orleans, jednotlivé písně jsou často stylizované do životních poutí polozapomenutých figurek z jihu. Svou proměněným stylem společně s Hawkinsem mění celkový zvuk kapely, strhávají ji v harmonii s ostatními do energičtějšího hudebního pulzu.V době, kdy Henderson orchestra hrála ve slavné Roseland Ballroom, chodí na ně téměř všichni ostatní hudebníci, včetně celého orchestru mladého Dukea Ellingtona. Neuvěřitelnou energii Fletcherova orchestru pak Ellington využívá jako inspiraci pro vlastní hudb, do níž vkládá další elementy a vytváří tak z jazzu ještě vyšší umění, jež se vyznačovalo vyšší sofistikovaností v hudebních kompozicích. Na Youtube existuje celý mix tohoto orchestru a tak si jej můžete autenticky poslechnout i dnes…

Kromě hraní ve Fletcher orchestra se Louis věnoval i nahrávání nových melodií a písní za pomoci svého přítele, pianisty Clarence Williamse. Vytvářel nové jazzové kompozice s Blue Five (jež tvořila Lil, Clarence, Kid Ory, John Dodds, St. Cyr, Bechet,…), a s budoucími hvězdami jazzového zpěvu, jakými byla Bessie Smith, Ma Rainey, nebo Alberta Hunter. Hrál některé blues i se svým rivalem ve hře na trumpetu a kornet, se Sidneyem Bechetem. Upřímně, Sidney se mu nemohl ani v agresivitě tónu, ani v celkové expresivitě rovnat, Armstrong v té době měl mnohem více zkušeností a na rozdíl od Becheta byl nepoměrně více vnímavý k dalším hudebním vlivům. To, co Sidney ztrácel na svém rivalu, doplňoval svým až histerickým temperamentem. Jejich společné jamy a vytvořené písně se v té době ale stávají absolutními hity: nahráli například ,,Potato head blues´´, ,,Muggles´´ nebo ,,West End Blues´´(poslední zmíněná je považována jako jeden z nejtěžších testů hry na trumpetu…). Všechny tyto písně se staly nedílnou součástí jazzové historie, mnoho dalších hudebníků je dodnes považuje za ohromnou inspiraci. O mnoho let později jeden z hudebníků Johny St. Cyr vzpomínal na jejich společnou spolupráci: ,,Všichni se tenkrát cítili v jeho přítomnosti tak uvolněně, měl neuvěřitelný rozhled. Vždycky se snažil dát každému prostor…´´. Některé z těchto rapsodií jsou založené na čiré improvizaci, jako například ,,

Po roce si Louis bere Lil a společně se vrací do Chicaga (Především na její naléhání.) V průběhu jejich vztahu se o něj stará i jako jeho manažerka. Mění mu šatník, aby z něj byl větší fešák. Vybírá mu takové outfity, aby vypadal méně tlustý. Také mu radí s jeho hudbou, nachází nové způsoby, jak jeho umění dále rozvíjet. Přemluví ho tak například , aby hrál religiózní hudbu v kostele. Jeho hudba tak díky jejímu zásahu nestagnovala do stereotypu.

Lil napadlo vyjít z konceptu Williamse, dává společně s Louisem dohromady kapelu Hot Five, v níž se objevil opětovně Kid Ory, John Dodds, Johny St. Cyr, Louis jako hlavní trumpeta a ona sama za pianem. Jejich koncerty v klubu Dreamland (které Lil sama organizovala) si opětovně získaly celé Chicago a nové kapele exkluzivní kontrakt u labelu Okeh. Po několika koncertech začali vytvářet nový repertoár. Baby Dodds, který na několika písních participoval, později vzpomínal: ,,Nebyli jsme partička, která by si napsala cokoli. To by vytvořilo něco příliš mechanického. Přestali jsme, začali jsme se o tom bavit, více než bychom dělali cokoli jiného. Když bylo potřeba, Lil zapsala, co měli hudebníci dělat…´´. Hot Five stáli na začátku stylu, jenž vznikl původně v New Orleans, ale vyvinul se do plné krásy v Chicagu, nazvali jej ,,New Orleans routines´´. Kromě komponování a vytváření nových písní hrál Armstrong také v prvním chicagském kině Vendome Theatre, jež bylo otevřené a určené především pro černošskou minoritu. Společně s quintetem Little Symphony Erskina Tatea doprovázel projekce a divadelní představení novými hudebními aranžmá. Poprvé měl Armstrong hrát kontinuálně, bez přestávky i přes dvě hodiny. S Little Symphony přetvořili pro chicagské publikum i některé slavné písně, jako například ,,Madame Butterfly´´ od Pucciniho.

V roce, kdy se vrátil do Chicaga, také Armstrong vyvinul novou vokální techniku, jež předtím používal, ale jen v menší míře: ,,scating´´. Podobně jako u slappingu, se ke scatingu dostal jistým způsobem náhodou: údajně při jednom koncertu zapomněl na slova písně, jež zpíval. Místo toho začal hlasem vytvářet neartikulované zvuky podobné zpěvu. Na rozdíl od čistě vyslovovovaných slov mohl ale dokonale improvizovat a držet se tak mnohem těsněji rytmu bandu…Jeho vokální vynález během krátkého času začali používat i další zpěváci (bez rozdílu barvy pleti,…), včetně Billa Crosbyho. Poprvé se louisův scating objevil v písni ,,Heebie Jeebies´´ na prvním albu Hot Five z roku 1926. Kapela ani jednou v novém složení nevystupovala na veřejnosti, přesto se během necelého týdne stala nejslavnějším hudebním uskupením v zemi. Některé pozdější slavné vokální hvězdy se přiznaly, že právě Heebie Jeebies je vnitřně přesvědčily, že se budou v budoucnosti zpěvu věnovat: Ella Fitzgerald, Cab Calloway, Leo Watson,…

V polovině dvacátých let se Louis rozchází s Lil, do konce života zůstávají přátelé. Zanedlouho poté získává jednu ze svých nejlépe placených prací: začne hrát ve slavném chicagském Sunset Café s orchestrem Carrola Dickersona. Toto hudební angažmá mu pomohl sehnat jeho budoucí manažer Joe Glaser, který je v současnosti znám především svou spojitostí s chicagskou mafií a s Al Caponem. V Sunset se Louis potkává s pianistou Earlem Hinesem, jenž se stal jeho blízkým přítelem. Krátce po příchodu se orchestra přejmenovává na ,,Louis Armstrong and his Stompers´´, přesto byl ale nadále veden Dickersonem a Hinesem.

Sunset byly původně garáže, na začátku dvacátých let jej ze špinavých peněz přebudovávají na noční klub. Sunset bylo svým způsobem naprosto unikátním místem: černoši zde byli opravdu svobodní, bez jakéhokoli projevu rasismu ze strany zaměstnanců klubu. Na rozdíl od majority ostatních nočních klubů v Chicagu v té době. Sunset vlastnil až do třicátých let sám Glaser, do klubu přivedl v době největší jazzové renesance ty nejslavnější interprety:  Cab Calloway, Johnny Dodds, Bix Beiderbecke, Jimmy Dorsey, Benny Goodman, Gene Krupa, Earl “Fatha” Hines,…S Hinesem Armstrong v zimě 1928 vytvořil jeden z nejvíce slavných jazzových duetů: The Weather bird.

Cab Galloway v Sunset nalezl v Armstrongovi učitele a pozdějšího životního mentora. Učí se od něj a Hinese, jak vést band a jak vytvářet vlastní hudební kompozice. Později, v roce 1929 své zkušenosti zúročil v New Yorku, kde jeho band získal angažmá ve slavném Cotton Club, kde hrál místo orchestru Dukea Ellingtona, jenž byl na turné…

V době, kdy Armstrong účinkoval v Sunset vrcholí nejenom jazzové období v Chicagu, ale také zlatá éra organizovaného zločinu. Armstrongův kamarád, Fats Waller do konce svého života s oblibou vyprávěl o tom, co se mu stalo v roce 1926. Na ulici ho tenkrát obstoupila čtveřice pánů se zbraněmi, přinutili ho nastoupit do auta. Celou cestu si myslel, že ho vezou někam odpravit, místo toho dorazili na narozeninovou oslavu Al Capone. Se zbraní za zády musel Fats začít hrát na klavír. Po třech dnech nepřetržité party se konečně ve značné podnapilosti s plnými kapsami peněz vypotácel ze sídla chicagského krále zločinu.

Ve stejném roce, kdy se do New Yorku přestěhoval Cab Galloway, tam cestuje i Armstrong. Hrál v muzikálu Hot Chocolate, jenž napsal Andy Razaf, pozoruhodný básník, hudební skladatel a osobnost. Některé melodie a rytmy pro tuto show napsal společně s Fatsem Wallerem, včetně písně Ain´t Misbehavin. Armstrong tuto píseň přinesl do Connie´s Inn, kde tehdy po nocích hrál pro stovky posluchačů a tanečníků. Connie´s byl veliký klub umístěný v Harlemu, jako jeden z mála byl schopen konkurovat Cotton Clubu. V předních řadách při koncertech Armstronga často sedával jeden z hlavních mobsterů New Yorku: Dutch Schultz, jenž měl pod palcem většinu tehdejší distribuce nelegálního alkoholu v oblasti New Jersey…

Na konci dvacátých let nahrál také několik písní se zpěvákem a skladatelem Hoagym Carmichaelem. Společně s Mildred Bailey vytvořili píseň, jež Hoagy napsal: ,,The Rockin chair´´, jež partikulárně pro její kariéru zafungovala jako raketový start. Carmichael Louisovi napsal i další písně, z jejich spolupráce vznikl i Armstrongova interpretace písně ,,Stardust´´

V roce 1931 natočil na nový typ mikrofonu píseň ,,Lazy River´´, v jejím úvodu si doslova povídá se vznikající melodií. Jako by mu Lazy river něco sdělovala, odpovídá ji. Svůj vokální talent dovádí v případě této písně do absolutní dokonalosti a stává se tak inspirací mnohým, včetně Binga Crosbyho, nebo Louise Primy (schválně si na něj klikněte, a uvidíte tehdejší ohromný vliv Armstronga…).

Začátkem třicátých let dolehla hospodářská krize i na jazzovou scénu. V roce 1936 zanikl Cotton Club, famózní orchestr Fletchera Hendersona se rozpadl a mnoho hudebníků se muselo vrátit domů, na jih. Armstrong se rozhodl opustit východní pobřeží a přestěhoval se do Los Angeles. Ve stejném roce si zahrál v prvním filmu, v komorním dramatu Ex-Flame, v režijní prvotině Billa Crosbyho. Po natáčení byl místní policií obviněn z nelegálního držení marihuany, dostal se z vězení na podmínku. V LA začal hrát v novém Cotton Clubu, společně s Lionelem Hamptonem (tento xylofonista a bubeník později vytvořil kromě jiného i hudební aranžmá k prvním řadám animovaného seriálu Tom a Jerry, možná znáte scénu kočičího jamu…). Jazzové večery z Cotton Clubu natáčelo místní rádio, jež pak jazzovou hudbu roznášelo po celé zemi. V roce 1931 se vrátil do Chicaga, kde spolupracoval s Guyem Lombardo a jeho Royal Canadians orchestrem. Lombardo vytvořil větší množství swingových písní, jeho hudbu později rozvíjeli a dál posouvali podobné big-bandy.

Armstrong se po krátkém čase vrátil do New Orleans. Zde ho po dlouhých letech přivítali jako hrdinu, věnoval své jméno místnímu baseballovému týmu a také doutníku. Údajně kvůli potížím s mafií se rozhodl znovu vyjet, tentokrát přes oceán do Starého kontinentu.

Nejprve objel ve spolupráci s americkou vládou (jako vyslanec dobré vůle) západní Evropu. Poté se vrátil na několik měsíců do Kalifornie, kde vytvořil kromě jiného další hit: ,,You, rascal You!´´. Na začátku roku 1933 se vrátil do Evropy, začal tříměsíční poutí po Anglii. Jeho další cesty Evropou neměly na tehdejší poměry obdoby: například v Dánsku ho na nádraží vítalo přes deset tisíc lidí. V roce 1934 se zdržel v Paříži, kde hrál ve slavném La Salle Pleyel.

Poté, co se vrátil do států, absolvoval dalších několik turné, bohužel se po několika měsících ukázalo, že si jeho agent Johny Collins většinu zisku jednoduše přivlastnil a Armstronga zanechal ve finanční tísni. Proto se zanedlouho poté rozhodl pro nám už známého Joea Glasera, jenž zůstal jeho agentem až do konce života. Nedlouho poté, co si najal Glasera, začíná mít první zdravotní potíže. Díky neuvěřitelnému počtu koncertů, vystoupení a také nezvyklé technice hraní na trumpetu a kornet (v dětství si zvykl na špatný nátisk a na nevhodnou velikost náhubku), ho začaly pronásledovat chronické bolesti v prstech a především na rtech. Díky tomu se více soustředí na zpěv, hra na trumpetu byla pro něj bolestivá. Přesto své hraní dále rozvijí, jeho hudební talent a tisíce nahraných hodin se plně reflektují do jeho neopakovatelných improvizací a do naprosté dokonalosti jednotlivých tónů, jež do sebe skládá…

V roce 1936 dostává další ze svých filmových rolí, ve filmu ,,Pennies from Heaven´´, kde se objevil ve vedlejší roli, po boku Binga Crosbyho. I přesto, že Crosby většinu své kariéry založil na prostém kopírování armstrongova stylu, byli ti dva přátelé. Do té míry, že Crosby svou přítomnost v Pennies podmínil údajně tím, že si s ním zahraje i Armstrong. Ve stejném roce nahrál s orchestrem Jimmyho Dorseye píseň: ,,Swing that music´´, kde svým nástrojem dokázal do té doby nevídané. Ve stejné době vydal svoje první paměti, jež nazval stejně jako svůj poslední hit. Tehdejší reviews byly až překvapivě pozitivní, Armstrong totiž na svých cestách pravidelně psal, dopisoval si s větším množstvím lidí, včetně nejrůznějších časopisů. Pro periodika psal kratší texty, většinou v podobě krátkých zamyšlení, fejetonů.

Následně se objevuje v oblíbené rádiové show ,,The Fleischmann´s Yeast Hour´´ a natáčí další úspěšný film, tentokrát po boku Mae West, pod názvem ,,Everyday´s a Holiday´´. Konečně se na prosbu své přítelkyně Alphy Smithové rozvádí s Lil Hardin a krátce poté si 11. října 1937 Alphu bere za svou třetí ženu. Stěhují se společně do New Yorku, kde přijímá kontrakt na hraní v Cotton Clubu na půl roku. V NY se také dostává k jedné ze svých prvních divadelních rolí: účinkuje v muzikálovém remakeu Snu noci svatojánské ,,Swingin´ the Dream´´.

Díky mnoha následujícím turné se armstrongovo manželství o několik let později rozpadá, mezitím ale stihne objet opětovně jižní státy, objevuje se také v Kanadě. Mezitím vstupují Spojené státy do války a Armstrong společně s Glaserem připravují koncerty pro tisíce mladých vojáků. Hrají jim tak na Floridě, v Georgii,… Větší množství armstrongových kolegů se divilo, jakou ohromnou volnost ve výběru a rozhodování dal Glaserovi. Dnes ale jazzoví odborníci hodnotí toto jeho rozhodnutí pozitivně, mohl se tak více soustředit na svou hudební tvorbu. Glaser mu navíc udělal (podobně jako ve dvacátých letech Lil) novou image opravdového gentlemana. V roce 1942 se rozvádí s Alphou a za deset dní si bere svou poslední ženu: Lucille. Společně se konečně usazují v Queens, v oblasti Tin Pan Alley. Mimochodem, jejich domov se objevil v jednom z filmů,  v nichž si Armstrong zahrál: ,,Jam Session´´.

Několik let po jeho poslední svatbě, účinkuje Armstrong se svým orchestrem po celých státech. Průměrně byli schopni zahrát 300 koncertů za rok. Účinkuje v dalších filmech: Atlantic City, Pillow to Post,…Jako první afroameričan měl možnost účinkovat v Metropolitan Opera.

Ke konci války také začal nahrávat se zpěvačkou Billie Holiday. Měli společného agenta Joea Glasera, Billie byla do jisté míry ženským protějškem Armstronga. Ve svých nahrávkách měla podobný improvizační talent, jako Armstrong. Společně začali pracovat na filmovém snímku ,,New Orleans´´, který měl jako první snímek popsat začátky jazzu v New Orleans, ve Storyville. Ve filmu se objevili armstrongovi známí, samotné prostředí New Orleans (jež už je dnes jen odrazem jeho původní krásy a slávy…). V průběhu natáčení se studio dostalo do politického tlaku a začalo na tvůrcích filmu vyžadovat, aby v rámci natáčení a střihu byl příběh nastaven tak, aby nebylo jasně znát, že jazz vymysleli a vytvořili afro-američané. Veškerý boj za opravdovost příběhu filmu  padl společně se scénáristou Herbertem Bibermanem, jehož americká vláda zapsala do seznamu kolaborujících umělců a vzápětí byl ještě před dokončením natáčení zatčen a uvězněn. Celý snímek pak byl kompletně předělán, přestříhán k obrazu tehdejší politické elity. Billie pak společně s Armstrongem natočila několik písní určených pro soundtrack filmu. Včetně smutné rapsodie ,,Do you know what it means, to miss New Orleans?´´

Rok 1947 znamená pro Armstronga, i pro jeho kariéru velký mezník. Celý bigband je včetně jeho bandleadera unavený opakovaným koncertováním, prodej nahrávek kontinuálně klesal. Navíc se v rámci pluralizované jazzové scéně začaly ozývat hlasy, že sám bagatelizuje svoje celé jeho dílo  svým příklonem k hlavnímu hudebnímu proudu. Glaser přišel s novým nápadem: uspořádal v Carnegie Hall koncert, jenž byl od ostatních odlišný v samotném uskupení hudebníků. První polovinu hrál orchestr s Armstrongem, druhou polovinu nastoupila na pódium o poznání menší skupina. Glaser ji s požehnáním Armstronga nazval: ,,Louis Armstrong And His All Stars´´. Tato kapela byla opravdu podobně jako Hot five, Hot seven tvořena velkými jmény tehdejší jazzové scény:  Earl “Fatha” Hines, Barney Bigard, Edmond Hall, Jack Teagarden, Trummy Young, Arvell Shaw, Billy Kyle, Marty Napoleon, Big Sid Catlett, Cozy Cole, Tyree Glenn, Barrett Deems, Joe Darensbourg a Danny Barcelona. Většina z těchto hudebníků byla bývalými bandmastery, vytvořili společně harmonické hudební těleso. Po tomto koncertu Glaser rozpustil velkou orchestru a All Stars ji plnohodnotně nahradily (nemluvě o poznání menších provozních nákladech nutných pro fungování skupiny…).

V roce 1948 se Armstrong objevil na historicky prvním jazzovém festivalu Nice jazz festival ve francouzském Nice. Ve stejném roce přijal nabídku od televizní stanice CBS a objevil se v pořadu ,,Toast of the town´´. Později se díky tomuto pořadu objevil v mnoha dalších pořadech a relacích. Jako první afroameričan se objevil v roce 1949 na obálce časopisu Time. Je na ní vyobrazen s korunou na hlavě, později v jednom rozhovoru vzpomínal na svoje mládí v bandu Kinga Olivera, jak se v jeho přítomnosti cítil skromně, až nábožně podřízeně. A tak ho Time paradoxně vyobrazil jako dalšího ,,Kinga´´ jazzu. Opravdovým důvodem této stylizace byl ale ve skutečnosti titul Krále průvodu Mardi Grass, v němž se v tomto roce Armstrong objevil na alegorickém voze.

Na začátku padesátých let začíná jazz nahrazovat další nové hudební žánry, jež jsou díky novým mediím mnohem rychleji distribuovány ohromným masám posluchačů. Přesto Armstrong se svou kapelou objíždí celý svět. Publikuje nové paměti: ,,Satchmo: My Life in New Orleans´´ a vytváří další hity, jež postupně kradou všichni větší hudební interpreti bílé i černé pleti. Mám na mysli například ,,Blueberry hill´´, ,,Mack the knife´´ a další. Účinkuje dále v televizi a natáčí také několik filmů. Hraje v dalším filmu z New Orleans: ,,Glory Alley´´ z roku 1952. Objevil se ve snímku ,,Glenn Miller story´´, kde hlavní roli ztvárnil neopakovatelně James Stewart. V roce 1956 si zahrál sám sebe ve slavném snímku studia MGM: ,,High Society´´, po boku hvězd Binga Crosbyho, Franka Sinatry a Grace Kelly a dalších. Společně s autorem hudebních motivů Colem Porterem vytvořil několik písní, jež film ještě více obohatily a udělaly z něj jeden z nejvíce úspěšných snímků MGM.

Ve stejném roce, kdy se objevil v High Society, nahrál také první nahrávky s Ellou Fiztgerald, s níž pak mnoho dalších let koncertoval a nahrával. Oba si podle svědků (i jejich pamětí) neuvěřitelně rozuměli, oba měli podobný postoj k životu a k hudební tvorbě. V polovině roku cestoval poprvé do Afriky, do budoucí Ghany. A tam koncertoval pro téměř 100 000 lidí, později se tato ohromná a neopakovatelná show objevila v jednom z prvních dokumentů, jež o jeho životě a dílu vznikly: ,,Satchmo: The great´´ . Publicista Edward E. Murrow původně s Armstrongem natočil jen interview, to se ale postupně rozrostlo o tuto africkou tour, kde lidé z absolutně odlišné kultury přijímali Armstronga jako krále.

O rok později se poprvé obouvá do amerického rasismu. Skandál na arkansaské střední škole ho natolik rozčilil, že zrušil své plánované turné do Sovětského svazu, jež bohatě dotovala americká vláda. Natáčí s Ellou Fitzgerald další album pro Verve records. V dalších několika měsících se objevuje na několika koncertech, je jedním z nejvíce vtipných a energických postav v dokumentárním filmu ,,Jazz on a Summer´ day´´, jež natočil v roce 1958 režisér Aram Awakian na prvním jazzovém festivalu v NewPortu.

V Itálii v roce 1959 dostal první infarkt, byl krátce hospitalizován a znovu dál neúnavně koncertuje. V tomto období je pro americkou vládu k nezaplacení, kamkoli přichází vítají ho davy a on prozíravě svou zemi propaguje. Byrokraté z Washingtonu mu tenkrát neříkali jinak, než ,,Ambassador Satchmo´´. Díky Glaserovi na začátku šedesátých let udělal ohromné čtyřměsíční turné po Africe, které mu finančně bohatě zaplatila poprvé nejenom vláda, ale také Pepsi. Mimochodem, Armstrong udělal za svůj život hned několik reklam, poslechněte si sami jeho rozhlasovou píseň pro Mountain Dew…

V roce 1961 natočil v Paříží další slavný film, s mladým Paulem Newmanem, Sidney Poitierem a Joanne Woodwardovou: ,,Pařížské Blues´´. K tomuto snímku napsal hudbu Duke Ellington a byl za ni i nominován na Oscara. Ve stejném roce společně s Armstrongem natočili první a poslední nahrávku, pokud by vás to zajímalo, vyšlo i remastrované album, jež je prokládáno nezapomenutelnými rozhovory obou pánů mezi jednotlivými písněmi.

V roce 1965 hraje v dalších dvou filmech: v komedii ,,When the boys meet girls´´ a v dramatu ,,A man called Adam´´. V roce 1965 zahrál neopakovatelný koncert v pražské Lucerně. Celou show komentovali Suchý a Šlitr, s Armstrongem udělali i rozhovor. Pokud by vás to opravdu zajímalo, pak si můžete celý koncert, včetně rozhovoru stáhnout zde. Objevuje se od poloviny padesátých let skoro ve všech tehdejších televizních show známých osobností: The Dean Martin Show, The Danny Kaye Show, The Tonight Show, The Kraft Music Hall Show a také v the Jackie Gleason Show.

V roce 1967 natočil vysoce sentimentální, ale krásnou rapsodii ,,What a Wonderful World´´ pro ABC records. Tuto píseň napsali společně Bob Thiele a George David Weiss. Nejprve si přáli, aby ji nahrál Tony Bennet, ten ale odmítl a tak ji nabídli Armstrongovi. Původně byla vydána jen v limitované edici 1000 desek, údajně proto, že ji ředitel ABC nepovažoval za něco úžasného. Píseň ale rychle oběhla svět, v Británii byla včetně dalších písní nejvíce prodávanou deskou roku 1968. Později se objevila i ve filmu ,,Good morning, Vietnam´´. Wonderful world je jedním z největších paradoxů naší historie, opěvoval krásu života v dobách, kdy svět stál na pokraji světové války. V časech, kdy sovětská vojska zahájila invazi do Československa. Nu, takový je asi obecně náš život a jeho humorný krutý smysl v něm…

V roce 1968 přišel další ohromný triumf Armstronga, objevil se ve filmu režiséra Genea Kellyho: ,,Hello Dolly!´´, v němž poprvé zazářila Barbra Streisand. Stejnojmenný singl dokázal jako první sesadit suverénní Beatles z vrcholu tehdejších žebříčků populární hudby. Pravděpodobně se jednalo o jeden z největších triumfů staré hudby nad tou mladší a o poznání dravější. V roce 1970 se objevil mimo jiné také v show Johnyho Cashe, kde nově a překvapivě vytvořil remake hit Nat Kinga Colea ,,Rambling rose!´´. Podívejte se na ni sami. Kromě úžasné kombinace rané country hudby s jazzem je jeho zpěv v tomto pořadu fenomenální ještě z jednoho prostého důvodu: show se tenkrát natáčela v Grand Ole Opry, v místě, kde by ještě několik let před natáčením nikdy žádného černocha nevpustili dovnitř…

V roce 1971 Louis Armstrong poklidně zemřel ve spánku, doma v Queens. Prý se i po smrti klidně usmíval…

Předpokládám, že ze všech pozorných a zvědavých lidí, co navštíví tyto stránky, jen velmi malý zlomek si přečte tento životopis a dostane se až na konec, na tyto řádky. Vlastně jistým způsobem jsou následující slova určena k zapomnění… Louis Armstrong je nejenom vzorem dekriminalizace marihuany, pro nás je vzorem lidství a způsobu života, jenž kdyby každý z nás žil, tak prostě a jednoduše musí dojít ke štěstí a k úsměvu, jenž jeho tvář rozzařoval po celý jeho život…Nechci zde plýtvat superlativy, jen poznamenám fakt, na nějž dnes spousta lidí už dávno rezignovala: ,,What a Wonderful World…we have.´´

Louis Armstrong je jednou z nejvíce signifikantních osobností, jež dekriminalizaci marihuany propagovaly celý život. Mnoho jeho kolegů skončilo své životy smutným koncem, který uspíšily tvrdé drogy, alkohol…On sám skoro nepil, jen do konce svého života aktivně kouřil konopí a nikdy se za to nestyděl. Konopí vždy nazýval lékem, něčím co nám dává sama země. 

Ostatně jeho plný názor na dekriminalizaci konopí si můžete sami přečíst zde. Doporučujeme také jeho úžasně humornou   knihu o všem, co považoval za zásadní a krásné…

Tento životopis je na rozdíl od ostatních odlišný v tom, že popisuje dva životy: otce a syna. Jejich kariéry i výrazové prostředky se v mnoha ohledech podobají a prolínají. Proto začínám s životem otce a pomalu přecházím na život jeho syna…

V roce 1938, po skončení studia politických věd, si Lloyd Bridges vzal svou vysokoškolskou lásku Dorothy Dean Simpsonovou. Poznali se údajně při zkouškách jedné ze školních divadelních her. Po úspěšném ukončení studia začal s profesionálním herectvím podobně jako mnoho jeho současníků na Broadwayi, později s přáteli založil legendární divadlo Playroom Club., S Dorothy měl nejprve syna Beaua, který se narodil v roce 1941, dva dny po útoku na Pearl Harbor. Ve stejném roce Lloyd přijímá nabídku od společnosti Columbia. V rámci této několikaleté spolupráce vytvořil několik desítek signifikantních vedlejších rolí. Snad nejznámější jeho výkon z této doby je v dvoudílném filmovém seriálu ,,Agent X-9´, kde si zahrál v titulní roli agenta Phila Corigana. Od poloviny 40.let opouští Columbii a hraje v několika filmech jako herec na volné noze. V roce 1949 přichází do rodiny Bridgesových další syn, Jeffrey Leon Bridges. Jeho otec v prvních letech života svého druhorozeného syna začal účinkovat  v tehdejších populárních westernech. Zahrál si tak například zástupce šerifa v kultovním filmu ,,V pravé poledne´´, po boku Garyho Coopera (jenž za tuto roli získal ocenění americké filmové akademie). Ve stejné době začíná hrát i sám Jeffrey, objevuje se hned v prvním roce svého života ve filmu ,,The company she keeps´´ po boku své matky.

V dobách McCarthysmu byl Lloyd Bridges obviněn z kolaborace se sovětským nepřítelem, později byl ale FBI plně rehabilitován. Po tomto krátkém období se rozhodl začít znovu, tentokrát v televizní produkci. Na začátku padesátých let tak měl možnost zazářit v hlavní roli televizního seriálu ,,Sea Hunt´´, jež je kromě vynikajících scénářů zajímavý také použitím až rozhlasově zpracovaných voiceoverů. Upřímně, audio nahrávky lloydova hlasu jsou základním kamenem celého seriálu, který ve své době zaznamenal fenomenální úspěch.V několika dílech se objevili v mini rolích i jeho synové, Jeff ve svých devíti letech. V několika dílech si také zahrála paní Bridgesová. Sea hunt je dnes považován za jeden z nejvíce výdělečných celostátních televizních seriálů v Americe.

Po skončení natáčení producent Sea Huntu, Gene Roddenberry několikrát nabízel Bridgesovi roli kapitána Kirka v připravovaném seriálu Star Trek, Lloyd ale pokaždé odmítl. Po prvotním úspěchu získal vlastní show, která běžela na obrazovkách v roce 1962 . Kromě jiných si pozval i své syny, Beaua a Jeffreyho.Ve stejném roce si zahrál i ve filmu Johna Cassavetese: ,,My Daddy Can Lick Your Daddy´´ (1962, Můj táta zmlátí tvýho tátu) a ,,A Pair of Boots´´ (1962, Pár bot). V dalších letech ztvárňuje především dramatické televizní role: nejprve ve westernovém seriálu ,,The Loner´´ (1965-66), později v ,,San Francisco International Airport´´ (1970-71).

V roce 1969, ve svých dvaceti letech, se po několika letech, z vlastní iniciativy, vrací na televizní obrazovky Jeffrey, v roli televizního filmu ,,The lonely nights, the silent nights.´´. V této době se hlásí ke studiu v hereckém studiu Herberta Berghofa. O dva roky později se s novými zkušenostmi a vzděláním objevuje ve filmu ,,Poslední představení´´ a překvapivě získává svou první nominaci na Oscara za nejlepší vedlejší roli. Jeho role Duane Jacksona je první z řady charakterů, jež Bridges později ztvárňuje a zdokonaluje. Jedná se o nepředvídatelné, rebelující jedince, kteří se (i podle slov samotného herce) jistým způsobem podobají jemu samotnému.

O tři roky později, po několika dalších televizních a filmových rolí, v roce 1974 získává roli bankovního lupiče ve filmu Michaela Cimina ,,Thunderbolt and Lightfoot´´, po boku Clinta Eastwooda. Za tento výkon obdržel svou druhou nominaci na Oscara. Mimo jiné tento film hodnotí jako mezník, jenž odborné veřejnosti ukázal, že není jen prominentním dítkem svého otce. Lloyd zatím dále účinkuje v televizních seriálech. V době, kdy se Jeffrey etabluje, hraje jeho otec jednu z hlavních rolích v seriálu z policejního prostředí ,,Joe Forrester´´.

V roce 1975 si Jeffrey bere za ženu Susan Gestonovou. Potkali se náhodou na natáčení filmu ,,Rancho Deluxe´´. Susan poblíž pracovala vedle studia na poloviční úvazek jako číšnice. Údajně se jednalo o lásku na první pohled, Jeff přišel do podniku se zlomeným nosem z nedávné autonehody a za několik hodin se vrátil znovu. Po několika měsících se vzali a dodnes jsou spolu. Mají společně tři děti: Isabellu, Jessicu a Hayleyho.

Jeff začíná dále rozvíjet svoje herectví ve snímcích známých režisérů. V roce 1976 se tak objevuje v ,,King Kong´´ a ve filmu ,,Zůstaň hladový´´. Za druhý zmíněný snímek mimochodem získal začínající Arnold Schwarzenegger ocenění Zlatý Glób za nejlepší herecký debut (paradoxně, jeho pravým debutem byla role Herkula z roku 1970…). Vřele doporučuji tento film shlédnout, zvláště scénu, kde Arnold hraje na housle…

V roce 1980 účinkuje Jeff Bridges po boku mnoha hvězd v historicky největším propadáku ,,Nebeská brána´´, který natočil Michael Cimino. Režisér se v tomto snímku studia United Artists pravděpodobně duševně pominul. Za první čtyři dny natáčení měl produkční plán 6 dní zpoždění, rozpočet přesáhl jeho tvůrce o 500 % a ve výsledku celé studio finančně zruinoval. Odborníci dnes hodnotí tento snímek jako jeden z nejdůležitějších mezníků americké kinematografie. Díky krachu United Artists se filmový průmysl do velké míry změnil. Studia začala více vyhledávat práci mladších režisérů, kteří do té doby neměli možnost natáčet větší snímky. Díky Nebeské bráně, dokonale debilnímu filmu o americké občanské válce, se tak rozvinula nová kapitola kinematografie, jíž začali psát tvůrci jako je Coppola nebo Friedkin. Jeff Bridges má dodnes z natáčení vzpomínku: zakoupil jeden ze srubů z filmového setu a nechal si jej převézt do Montany, kde s rodinou tráví letní dovolené.

Ve stejném roce se Lloyd Bridges vrací k divadelnímu herectví. Nejvíce slavné jsou jeho výkony z inscenace Abe Burrowse Kaktusový květ a Dale Wassermana Muž z kraje La Mancha z roku 1985. Na začátku roku 1980 přijal mimo jiné roli, jež ho po téměř padesátileté kariéře dokonale proslavila. Na základě bridgesovy dosavadní televizní kariéry mu režiséři a scénáristé David Zucker, Jerry Zucker a Jim Abrahams nabídli roli vedoucího kontrolní věže na letišti v připravovaném snímku ,,The Airplane!´´. Tento film vznikal celkem pět let. Tvůrci vytvořili přes třicet verzí scénáře, později jej komentovali slovy:,,Narvali jsme do něj každý gag, co nás napadl…´´. Toto dílo vydělalo celkem neuvěřitelných 80 miliónů dolarů, bylo dokončeno o sedm týdnů dříve a nakonec po součtu natáčení se ukázalo, že režiséři ještě několik set tisíc dolarů dokázali ušetřit. Po ,,Airplane!´´ (v české distribuci ,,Připoutejte se, prosím!´´) dostali všichni tři tvůrci zelenou na další dokonalé parodie, v nichž se opětovně objevil i Lloyd Bridges. Dnes už si jej jen málokdo spojí s jeho ranějšími rolemi, všechny zastínily jeho herecké výkony ve stáří…

Jeff Bridges zatím získává čím dál tím více hereckých rolí, v roce 1982 stihne natočit celkem čtyři filmy. Jedním z nich byl snímek ,,Tron´´, který byl historicky prvním filmem, kde se plně využila vznikající technologie CG animace. Zajímavostí je fakt, že část animátorů z Disney studia odmítla na filmu pracovat. Domnívali se, že jim počítače postupně ukradnou práci. O dvacet let později se tak opravdu do jisté míry stalo…

V roce 1981 se Jeff objevuje ve filmu Ivana Passera ,,Cutterova cesta´´. Tento čtvrtý snímek Passera na americkém filmovém trhu si získal pozitivní kritiky nejenom od odborníků, ale také od diváků. Cutterova cesta vypráví příběh smolaře Bonea, jenž je nechtěně svědkem vraždy roztleskávačky. Následně je za tuto vraždu sám obviněn, vyhledává pomoc svého kamárada Cuttera a společně se snaží nalézt skutečného pachatele. Problémem je fakt, že Cutter je válečným veteránem a v průběhu hledání vraha se postupně pomoc příteli mění v osobní pomstu…

O rok později získává Jeffrey další ze svých slavných rolí. Ve filmu ,,Starman´´ ztvárnil postavu mimozemšťana, jenž na sebe vezme podobu zesnulého manžela ženy, od které potřebuje pomoci. Tento film byl na svou dobu neuvěřitelně emocionální, Bridges se na několik dalších let stal v mnohých očích divaček ,,tím krásným E.T.em…´´. Také za něj získal svou čtvrtou nominaci na Oscara.

Další z vysoce hodnoceným snímků se stal film ,,Tucker: The man and his dream´´, kde Jeff Bridges ztvárnil titulní postavu Tuckera, vynálezce a autora revolučního automobilového konceptu, který za své dílo a snahu zaplatil tu nejvyšší cenu. Tento snímek Francis Ford Coppola připravoval už od roku 1973, původně si v hlavní roli představoval Marlona Branda. Zprvu se mělo jednat o kinematografický experiment, kombinaci nezvyklé kamery a hudby od Leonarda Bernsteina, Betty Comden a Adolpha Greena. Díky finančním problémům Coppolova studia American Zoetrope se ale mohl film realizovat až po několika dlouhých letech, kdy do projektu vstoupil přítel George Lucas jako koproducent. V tomto filmu se po dlouhé době mohl herecky Jeffrey alespoň na chvíli setkat se svým otcem…

Na podobně vysoký úspěch se podařilo Jeffovi navázat až v roce 1991, kdy si zahrál po boku Robina Williamse ve filmu Terry Gilliama ,,The Fisher King´´. Tento dokonale poetický snímek fascinoval celou Ameriku, jedná se o první film Gilliama na americkém trhu bez jediného člena Monty Python. Děj filmu zpracovává neuvěřitelným způsobem téměř zapomenutou část artušovské legendy o Králi Rybáři (kdyby vás tento film zaujal, podívejte se určitě na autora scénáře, Richarda LaGenovese…). Původní legenda vypráví příběh Krále Rybáře, jenž stráží Svatý grál. Rytíř Parsifal získává Grál od Krále Rybáře až poté, co za jeho pomoci vyléčí krále a celou zemi. Gilliamova poetika a filmový jazyk vzaly do jisté míry řeč mnoha tehdejším americkým kritikům, kteří podobný snímek nikdy neviděli. Mimochodem, o roli Jacka Lucase, jež ztvárnil Bridges, se poměrně intenzivně ucházel kromě jiných i Bruce Willis.

Ve stejném roce zazáří i jeffův otec v další parodii Abrahamse ,,Hot Shots!´´, který kritici zhodnotili jako snímek, kde se setkává Top Gun s Airplane. Lloyd Bridges zde hraje senilního admirála Thomase “Tuga” Bensona. Na rozdíl od Airplane! tento film dodnes vyvolává salvy smíchu u publika…Zvláště u scény, kde admirál vypustí větry pod nepřátelskou lodí (Víte, že spojitost s lloydovou rolí v Sea Hunt není žádnou náhodou?).

Jeff navazuje na úspěch Krále Rybáře a v následujícím roce září ve snímku ,,American Heart´´, kde hraje otce, jenž se vrací z kriminálu a musí se i přes alkoholismus postarat o svého syna. Ačkoliv tento film nezískal očekávaný zájem publika, je dodnes považován vedle dalších rolí za jeden z dokonalých hereckých výkonů Bridgese. Následující rok se objevuje v dalším úspěšném filmu režiséra Petera Weira, ,,Fearless´´, kde hraje přeživšího pasažéra letu, který skončil tragicky pádem na zem. Na základě této zkušenosti dojde k závěru, že je nesmrtelný. Vedle Bridgese se ve filmu objevila také italská diva Isabella Rossellini.

Další rok Jeff Bridges účinkuje v akčním snímku ,,Blown Away!´´, vedle Tommyho Lee Jonese. Tento film s tématikou irského terorismu a bombových útoků natočil Stephen Hopkins, jenž je v současnosti známý především dílem ,,The Life and Death of Peter Sellers´´ z roku 2004. V Blown Away si Jeffrey naposledy zahrál ve filmu se svým otcem. Hopkinsův film byl po premiéře kromě samotného děje kritizován především kvůli hroznému irskému akcentu, který měl Tommy Lee Jones a další američtí herci, kteří ztvárnili irské postavy.

V roce 1998 přichází nový kult, který Jeffa Bridgese definitivně staví na piedestal nezapomenutelných hereckých osobností naší doby: ,,Big Lebowski´´. Tento film sourozenců Coenových, který napsali a zrežírovali na motivy povídky Raymonda Chandlera, je v současnosti opravdovým kultem. Popisuje osudy Dudea, pána ve středních letech bez budoucnosti, který jen tak hraje bowling, kouří trávu a má rád svůj život i pohodlí. Bohužel osud mu připraví všechny možné peripetie, při nichž mu kromě jiného hrozí smrt a otcovství. Tento snímek je nejenom kultem bowlingu, ale také samotným životním stylem Dudea, jenž je moderní podobou pohodlného pána ve středních letech. Tvůrci filmu se po premiéře přiznali, že už v průběhu psaní měli jasně dané obsazení. Kdo z vás Lebowskiho neviděl, tak ať se na něj určitě podívá… A pro ty z vás, kdo tento film viděli: White Russian: 40 ml – vodka, 30 ml – Kahlua, 60 ml – smetana. Sklenici naplníme jemnou ledovou tříšťí a zalijeme ji likérem kahlua. Přidáme vodku a poté nápoj doplníme smetanou nebo mlékem natolik, aby sklenička byla plná. Dobře promícháme…

V roce, kdy proběhla premiéra Big Lebowski, umírá Lloyd Bridges, několik měsíců po jeho smrti přišel do kin jeho předposlední snímek ,,The Jane Austen´s Mafia´´, který napsal a režíroval Jim Abrahams. Tento film je věnován jeho památce. Ještě o dva roky později se na plátna dostává opravdu poslední film Lloyda: ,,Meeting Daddy´´. Příběh komediálního filmu pojednává o seznámení budoucího zeťe s rodinou jeho ženy. Lloyd hraje shodou okolností pravý opak sama sebe ve skutečnosti, nepříjemného a nevypočitatelného otce rodiny ženy…

O několik měsíců po smrti otce se Jeff Bridges objevuje ve filmu ,,Miluj bližního svého´´, kde herecky exceluje vedle Tima Robbinse. Hraje univerzitního profesora, jenž se specializuje na teorii terorismu. Po smrti manželky, která padla násilnou smrtí při výkonu služby FBI, žije poklidně se svým synem na předměstí. Děj filmu začne gradovat po nastěhování nových sousedů, které profesor několikrát nachytá při lži. Začne si je prověřovat a zjistí, že se jedná s největší pravděpodobností o aktivní teroristy připravující dokonalý útok.

V roce 2000 získává svou čtvrtou nominaci na Oscara za film ,,Kandidáti´´ , který je překvapivě situovaný do politického prostředí. Tento snímek je  inspirovaný aférou Billa Clintona a vyvolal v Americe poměrně zajímavou diskuzi. Bridges v tomto snímku exceluje po boku Garyho Oldmana, Joanne Allen a Christiana Slatera. Víte, co je na tomto filmu kromě jiného zajímavé? U nás se vůbec neobjevil, česká distribuce jej pravděpodobně jednoduše neuznala za vhodnou investici.

V roce 2001 přichází do kin další velice úspěšný film ,,Svět podle Prota´´, kde Jeff Bridges hraje postavu psychologa. Po boku Kevina Spaceyho, jenž ve filmu ztvárnil postavu pacienta zařízení, vytvořil opravdu fascinující herecky zpracované drama.

Následují další role v úspěšných snímcích, jako jsou ,,Seabiscuit´´ (na motivy knihy Dicka Francise), ,,Dveře v podlaze´´(je filmem inspirovaným novelou Johna Irvinga. U nás tato kniha vyšla pod názvem ,,Rok vdovou´´), v roce 2008 se dokonale převtělil do negativní role v kasovním trháku ,,Iron Man´´. Poslední zmíněný film je zajímavý hned několika fakty: jedná se o první film, jež zpracovali od začátku do konce komiksoví scénáristé (jmenovitě: Mark Millar, Brian Bendis, Joe Quesada, Tom Brevoort, Axel Alonzo a Ralph Macchio). Je také prvním ve své řadě, který byl do vývojové a produkční fáze doveden samotným komiksovým gigantem Marvel.

V roce 2009 Bridges opětovně fascinoval publikum svým hereckým podáním postavy vedoucího vojenské transcendentální výzkumné jednotky ve filmu ,,Muži, co zírají na kozy.´´. I ti, co nemají rádi LSD, se u tohoto filmu režiséra Granta Heslova, určitě zasmějí. Ve stejném roce se v kinech objevil snímek, jenž jako jeden z prvních využil hudební talent Bridgese: ,,Crazy Heart´´. Hraje v něm westernového písničkáře Otise ,,Bad´´ Blakea na soumraku kariéry. Za pomoci interpreta Johna Lovea Bridges všechny písně skutečně zazpíval sám. Za tuto roli konečně získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. A takhle toto ocenění na tiskové konferenci okomentoval.

V hudebním oboru není nováčkem, v roce 2000 vydal druhé autorské album nazvané ,,Be here Soon´´, které obsahuje písně, které si z větší části sám napsal a zahrál. V rámci soundtracku Crazy Heart se také objevila jeho vlastní píseň Movin!

Zatím jeho posledním úspěšným filmem je ,,Opravdová kuráž´´, kterou napsali a natočili Ethan a Joel Coenovi. Svou postavou šerifa navazuje plynule na své i otcovy westernové dosavadní role. Je bezesporu  vrcholným hereckým představitelem většiny filmových žánrů, jež dnes známe…

Jeffrey Leon Bridges ztvárnil za svůj dlouhý život podobně jako jeho otec neuvěřitelné množství filmových rolí. Jako jeden z mála byl schopen přerůst profesně i osobně své rodiče. I přesto, že jejich životní díla jsou opravdu úžasná.

Kromě herecké profese se věnuje hudbě a také kresbě. Jeho karikatury vyšly už v několika periodikách. Podobně jako Yul Brynner miluje fotografování natáčení, jichž se zúčastňuje (kdyby vás to zajímalo, nalezl jsem i jeho oblíbený typ foťáku). Má svůj osobní a sympatický webový profil na facebooku, na twitteru a někdy přidává příspěvky i na své osobní stránky.

Před několika měsíci Jeff Bridges veškerou diskuzi na téma, jestli podporuje, nebo nepodporuje legalizaci konopí, ukončil umístěním slov Willieho Nelsona na svých stránkách: ,,Bylo dobře, že jsem u sebe měl pytel trávy. Kdybych měl pytel špenátu, asi bych už byl po smrti…´´. Kromě této věty sám novinářům prozradil: ,,Nekouřím při natáčení. Kouřím trávu hlavně na Vánoce, když přijde úroda. Vždycky někdo přijde a řekne: ,,Hej! Podívej, co mám!´´

Narodil se v roce 1937 v Memphisu, Tennessee. Na svět přichází do rodiny učitelky a holiče, jako čtvrté nejmladší dítko. Jeho rodina se v krátkém čase stěhuje z jednoho místa na druhé, Morgana několikrát posílají i k prarodičům do Charlestonu. Freemanovi putují napříč Mississippi a Indianou až do Chicaga, kde na čas zapouští kořeny. Po dokončení základního a středního vzdělání v Missisippi,  kde si zkusil poprvé herectví, se Morgan přihlásil na místní Community College (obdoba našich vyšších odborných škol). V průběhu studia se věnuje čím dál tím více herectví, získává několik ocenění za své školní role.

Po získání titulu získal částečné herecké stipendium na Jackson Univerzity, rozhodl se ale místo dalšího studia k úplně jiné budoucnosti. Přihlásil se do armády Spojených států, kde pracoval přes čtyři roky jako mechanik. Poté, co armádu na konci padesátých let opustil, se stěhuje do Los Angeles. Začíná zde pracovat jako zapisovatel jednání na Los Angeles Community College. Zaměstnání po několika měsících opouští, cestuje do New Yorku, kde se věnuje divadlu. V roce 1964 je vidět jako jeden z mnoha tanečníků v rámci úvodního ceremoniálu Světové veletržní výstavy. O několik měsíců později se objevuje v San Franciscu na představení Opera Ring music skupiny.

Následně získává angažmá v putovním představení ,,The royal hunt of the sun´´. V roce 1964 získává jednu ze svých prvních filmových rolí ve filmu ,,The Pawnbroker´´. Tento snímek se zapsal do historie kinematografie jako jeden z prvních amerických filmů, jež se snažily popsat a vypořádat s tématem holocaustu. Dílo Sidneye Lumeta, v němž se Freeman ukazuje jen na chvilku jako kolemjdoucí,  překvapilo americkou veřejnost svou silou výpovědi.

O tři roky později debutuje v konečně velké roli v broadwayském přestavení ,,The Nigger´s Lover´´, kde se překvapivě herecky vyrovnává své ženské oponentce, v podání Vivecy Lindfors. O rok později získává roli v broadwayském černošském podání ,,Hello Dolly!´´, kde sekunduje slavné Pearl Bailey a Cabu Callowayovi. Tyto herecké zkušenosti Freemana dále profesně posouvají mílovými kroky. V roce 1967 si bere Jeanette Adair Bradshaw. Má už v té době dvě děti, přijímá novou dceru do rodiny od Jeanette.

Na začátku sedmdesátých let debutuje na televizních obrazovkách. V roce 1971 získává jednu z rolí v dětském seriálu ,,The Electric Company´´, která vznikla jako jeden z projektů na CBS. Tento seriál, jež měl pomoci dětem s psaním, gramatikou a s vyjadřováním, se později přejmenovává na dnes známou Sesame Street. Kromě samotného hraní Freeman participuje také na psaní vybraných scének Electric Company . Vytváří také scénáře společně s Billem Cosbym a dalšími známými herci. Seriál obohatil nejenom o svoje herecké nápady, ale i novými rolemi, především se proslavil jeho Vincent zeleninový upír a Easy Rider. Electric Company Freeman vytváří celkem sedm let, do roku 1977. Později práci pro CBS shrnul slovy: ,,Měl jsem to opustit dřívěji, než jsem udělal…´´.

Kromě práce na seriálu se stále více věnuje i filmovému hraní. Dostává tak roli v dětském filmu ,,Who says I can´t ride a rainbow!´´, v roce 1973 se objevuje v prvním filmovém ztvárnění Blade. V polovině sedmdesátých let se konečně dostává do širšího amerického povědomí, paradoxně se tak nestalo formou divadelní role, ale postavou v televizním seriálu ,,Another World´´. V roce 1979 ztvárňuje jednu z hlavních rolí Casca v historickém dramatu Caesar, následně hraje hlavní roli v Coriolanovi. O rok později má po dlouhé době možnost plně využít svůj herecký talent a zkušenosti v vězeňském dramatu Attica. Následuje podobná, ještě realističtější role ve filmu Brubaker, kde hraje společně s Robertem Redfordem.

Začátek osmdesátých let znamená pro kariéru Morgana Freemana očividný mezník. V roce 1981 hraje jednu ze svých zatím nejnáročnějších rolí, v dramatu ,,Death of a Prophet´´. Ztvárňuje zde Malcoma X, jednoho z nejcharismatičtějších bojovníků za černošská práva, v jeho posledních 24 hodinách. Tento neprávem zapomenutý snímek je unikátní nejenom svými hereckými výkony, ale také svým hudebním doprovodem, jež vytvořil slavný jazzový hudebník Max Roach.

V osmdesátých letech získává stále větší a výraznější role. Zároveň ale jeho herecký rejstřík začíná krystalizovat do otcovsky vlídných pánů. Jak  ale sám  v několika rozhovorech přiznává, tento stereotyp několikrát i v pozdějším věku narušil. Například svou rolí násilného pasáka ve filmu ,,Street Smart´´, za níž získal svou první nominaci na Oscara. V roce 1989 přichází další nenadálý úspěch, v komorním dramatu ,,Řidič slečny Daisy´´. V tomto snímku ztvárnil Freeman řidiče starší náladové paní v podání Jessicy Tandy tak krásně, že jej americká akademie opětovně nominovala na Oscara. Ve stejném roce účinkuje také ve filmu ,,Glory´´, kde po boku Denzela Washingtona hraje jednoho z otroků, kteří se po udělení svobody stali vojáky 54.dobrovolnického pěšího praporu bojujícího v americké občanské válce, jako první černošská jednotka.

Na začátku devadesátých let hraje neopakovatelného maura Azima ve výpravném snímku Kevina Reynoldse ,,Robin Hood: Král zbojníků´´, vedle Kevina Costnera. Následují role v dalších vysoko rozpočtových snímcích, jako jsou ,,The Power of One´´a ,,The Unforgiven´´. Ve druhém jmenovaném si zahrál jednoho z pistolníků, pod režijním dohledem Clinta Eastwooda. Tento film získal Oscara jako nejlepší snímek, za režii a Gene Hackman získal za svou roli ocenění za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

Po skončení natáčení westernového příběhu Eastwooda se Freeman rozhodl natočit svůj režijní debut. ,,Bopha´´ pojednává o vztahu otce (Danny Glover), staršího autoritativního strážníka Micaha, se synem v obtížné době na půdě Jihoafrické republiky. Drama se silným příběhem a hereckými výkony nakonec publikum dostatečně nezaujaly a snímek tak upadl v zapomnění.

V roce 1994 přichází další herecký triumf. Režisér Frank Darabont píše na motivy novely Stephena Kinga scénář k filmu ,,Vykoupení z věznice Shawshank´´. V hlavních rolích se představují Tim Robbins a Morgan Freeman, jež se stávají ve věznici životními přáteli. Tento snímek získal svým neuvěřitelným příběhem a podobou ztvárňované krásy lidskosti ohromnou návštěvnost v kinech a také byl nominován v sedmi kategoriích na Oscara: za nejlepší film, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší kamera, nejlepší střih, nejlepší původní hudba a nejlepší zvuk. Morgan Freeman byl za tento film nominován opětovně na cenu za nejlepší herecký mužský výkon. Bohužel darabontův film nezískal v  silné konkurenci Forrest Gump a Pulp Fiction ani jednu cenu. Na druhu stranu se v několika posledních letech stal nejlépe hodnoceným snímkem na celosvětové filmové databázi imdb.com a také v neposlední řadě na česko-slovenské alternativě csfd.cz. Ačkoli tedy nezískal žádnou z cen akademie, přesto svoje oponenty dalekosáhle překročil. Díky tomuto filmu získává Freeman podobně jako po Street Smart v roce 1987 nové další nabídky, jež mu umožňují dále herecky i kariérně růst. Podle některých odborníků je právě tento film životním vrcholem jeho hereckého projevu. Ve stejném roce se také stává jedním z porotců na 44. ročníku Berlinale.

O rok později hraje roli detektiva v thrilleru Sedm, který se v rychlé době stává kultovním snímkem. Sedm se pro režiséra Davida Finchera stává tak ohromným úspěchem, že už jej do této doby nebyl schopen v podobném měřítku opakovat.

O rok později se Freeman objevuje v kasovním trháku ,,Smrtící dopad´´, společně s Keanu Reevsem. Následuje nepříliš komediální komedie ,,Sestřička betty´´ a další role, jež sám Freeman komentuje většinou jen s humorem. Další opravdu dramatická role pro Freemana se objevuje v roce 2001, v politickém dramatu ,,Nejhorší obavy´´. Tento film vznikl na motivy knihy od Toma Clancyho, popisuje moderní jaderný konflikt mezi Spojenými státy a Ruskou federací. Nejhorší obavy se staly jedním z nejlepších filmů svého žánru po roce 2000.

V roce 2004 získává svého prvního Oskara za nejlepší vedlejší roli v dramatu Clinta Eastwooda ,,Million Dollar Baby´´. V tomto snímku ztvárňuje jednoho z trenérů nadějné boxerky Maggie Fitzgerald. Původně měl hrát titulní roli, kterou ale přenechal samotnému režisérovi. Následují další výrazné role: ve filmech jako je ,,Utržený z řetězu´´, ve filmech Chrise Nolana o Batmanovi, ,,Nabít a zabít´´, ,,Gone, Baby, Gone´´ a v neposlední řadě také pitoreskní part ve filmu ,,Red´´, nebo v neposlední řadě ,,Invictus: neporažený´´, kde Freeman ztvárnil postavu Nelsona Mandely. Za tuto roli získal ocenění NAACP Image Award for Outstanding Actor in a Motion Picture.

Morgan Freeman má čtyři děti, za sebou dva rozvody. Získal hned několik Zlatých glóbů, jedno ocenění od Americké filmové akademie. V roce 2003 obdržel Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V současnosti žije v Charlestonu a v přilehlém Clarksdale spoluvlastní restauraci Madidi, sám provozuje nedaleko bluesový klub nazvaný Ground Zero.

Kromě hraní se věnuje charitě. V roce 2004 založil společně s dalšími nadační fond Granada, jež pomáhal obětem hurikánu Ivan. Později se tato organizace přeorientovala na pomoc a výuku pro obyvatelstvo v krizových oblastech a změnila se na dnešní PLANIT NOW. Pravidelně participuje na charitativních akcích a je vidět i jako tvář podporující charitativní fondy.

V dubnovém vydání britského The Guardian se Freeman svěřil, že už neužívá žádné tvrdé drogy, včetně kokainu. Dodává: ,,Nikdy jsem se nevzdal Ganjy.´´. Redaktorovi následně vysvětlil, že podle jeho názoru je biblický hořící keř jen jednoduchou symbolikou starověkého vnímání marihuany. Konopí s úsměvem popisuje jako: ,,…jeden z darů našeho Boha…´´

Víte, že samotná malba na připravené plátno je nejkratším procesem v celkové přípravě? Akrylátová malba je pro nás jistým způsobem odměnou na konci dlouhé práce…

1. Nejprve zasazujeme jednotlivé strany napínacího rámu do sebe, kontrolujeme souměrnost rohů…

2. Následně rám pokládáme na modré plátno. Díky jeho lehčí hmotnosti jej můžeme bez obav pevně napínat, aniž by nám deformovalo souměrnost rámu. V poslední době také používáme lněná a další těžší plátna, přesto ale většinu obrazů malujeme na modré plátno. Nevytváří oproti silnějším druhům tak výraznou strukturu, je po správném napnutí krásně hladké.

3. V několika fázích postupně napínáme plátno na rám za pomoci silnější takrovačky. Sponky, jež plátno drží, můžete kdykoli vytáhnout společně s plátnem. Tato alternativa je praktická v případě cestování s obrazem s menším zavazadlem, plátno můžete sejmout, srolovat a nechat napnout na místě určení…

4. Na rozích plátna ještě dopínáme tkaninu tak, aby byly tato místa co nejpevnější.

 5. Na konci napínání máme souvisle pevně napnuté plátno, jež dotekem pečlivě kontrolujeme.

6. Po napnutí nastává čas na několik vrstev šepsu. Šeps je konzistencí podobný barvě. Nanášením na plátno se vytvoří vrstva, která pak zabraňuje, aby barvy plátnem prosakovaly. Zároveň šeps ale plátno ještě dále napíná a zpevňuje. Nejprve plátno natíráme jen na okrajích, kde šepsová směs (používáme jeden z nejdražších šepsů na českém trhu od výrobce Pebeo) ještě zapracuje na lehčím materiálu.

7. Po zaschnutí okrajové vrstvy nanášíme celou plochu plátna druhý den prvním kontinuálním nátěrem šepsu.

 8. Další den první vrstvu přetíráme další, jen se stopovou příměsí vody. Jemně řidší vrstva se krásně zatahuje do prvního hustého nátěru.

 9. Takhle nyní vypadá plátno po prvních třech dnech. Štětcem už vytváříme jednoduchou strukturu na povrchu našepsovaného obrazu. Necháváme plátno opětovně odpočívat v suchém prostředí, základní nátěry ještě v dalších několika hodinách zasychají…

10. Všechny odstíny a základní barevné nátěry si tónujeme sami. Do prvního barevné vrstvy přidáváme ještě trošku šepsu. V případě práce na tmavém podkladu natíráme většinou nejprve dvě světlejší vrstvy se šepsem, až posléze plátno tónujeme do tmavších odstínů…

11. První barevnou vrstvu sušíme pod menším větráčkem, jenž každou vrstvu vyfoukává několik hodin do sucha. Každá barevná vrstva na plátně schne minimálně 8 hodin.

12. Další den plátno jemně brousíme, vyhlazujeme výraznější tahy hustší barvy a lehoučce povrch uhlazujeme.

13. Na plátno nanášíme další vrstvu barvy, tentokrát smíšenou s vodou. V případě těžších pláten natíráme v průměru okolo pěti až šesti vrstev barvy…

14. Po zaschnutí konečně můžeme začít malovat. Máme za sebou několik dní natírání, schnutí a broušení…

15. A takhle vypadá výsledný obraz, když ještě šťastně schne…

16. Další den, když už je povrch obrazu dokonale suchý, plátno balíme do bublinkové folie tak, aby na cestě nedošlo k poškození plátna…

17. Po bublinkové folii obraz potahujeme stretch folií. V případě komplikovanějších cest obraz chráníme ještě přidáním pevných lepenkových desek…

Tento popis naší práce by měl sloužit jako jistý vhled do našeho atelieru a přístupu, jenž k naší práci zastáváme. Samozřejmě, kdokoli může tento popis použít jako návod. Jen bychom rádi poznamenali fakt, že každé plátno je nutné připravovat individuálně. Nezáleží jen na gramáži, ale i na míře napnutí na rámu a na objemu šepsu, jenž je zapotřebí… Ke každému plátnu doporučujeme konzultaci přímo v obchodě, kde jej pořizujete…

Doufáme, že tento článek přesvědčí i ty váhavější z vás o tom, že obrazy od nás jsou opravdu kvalitní…

Od 15. 00 začne promítání:

15:00
KONOPÍ: MŮŽE NÁM UŠKODIT? / CANNABIS: WHAT´S THE HARM?
16:00
WHEN WE GROW… THIS IS WHAT WE CAN DO
17:00
CANNABIS: THE EVIL WEED?
20:00
SUPER HIGH ME

Od šesté hodiny začne diskuzní fórum s odborníky na téma:  Legalizace konopí a mezinárodních dohodách, které omezují využití konopí pro osobní potřebu.

A od deváté večerní začne další z legendárních parties:

GREENSMATROLL

http://bandzone.cz/greensmatroll

FEHER FEKETE KEREK

http://www.feherfeketekerek.net/

DUB ARTILLERY

http://www.dubartillery.cz/

DJS:

TRICKY TROOOPS (telka & mad4ce)
http://soundcloud.com/trickytrooops – funky music

BEDUAN – funky music

DJ GOLDSTAR – funky music

http://www.myspace.com/djgoldstareta

http://soundcloud.com/tracks/search?q%5Bfulltext%5D=dj+goldstar+&q%5Btype%5D=&q%5Bduration%5D=

Naposledy jsme se vám pyšně chlubili Jihlavou, kde osobnosti legalizace shlédlo až překvapivě velké množství zvídavých lidí. Abychom neztratili vzrůstající tendenci návštěvnosti, tak jsme se z Jihlavy přesunuli rovnou na největší konopný veletrh ve střední Evropě, na Cannafest.

Během tří dní konání tohoto ohromného veletrhu navštívilo výstaviště několik tisíc návštěvníků a my jen můžeme hádat, kolik z nich mělo možnost shlédnout i náš projekt…

V základním konceptu tohoto projektu jsme si vytyčili cíl nejenom expozici posouvat dále po celé zemi, ale také řadu portrétů barevně a technicky rozvíjet. A svému slibu se snažíme neustále dostávat. Pro Cannafest jsme proto připravili nové tři portréty, které považujeme jistým způsobem technicky i (částečně) esteticky za další stupeň v naší tvorbě…

Výstavu jsme ještě ten samý den přepravili a nainstalovali na poslední pražské zastávce na cestě expozice: V klubovně Druhé patro .

Z Canna Festu jsme se rychle přesunuli do jedné z nejkrásnějších prostor v Praze, do Klubovny Druhé Patro. Více informací o tomto klubu, jenž se skrývá v novorenesančním paláci v Dlouhé Ulici, můžete najít na jejich stránkách, nebo na facebookovém profilu.

Ještě jedna informace na konec: Pokračujeme v rozvoji projektu a připravujeme další portréty, pravděpodobně z podobných pohnutek jako někdo, kdo jedné kočce pořídí kamaráda, aby nesmutnila. Ve zkratce: ve množství je síla!

Budeme putovat po Čechách jako obrozenci, šíříc naší myšlenku a Legalizaci…Hned, jak bude vše připravené, se vám hned pochlubíme, kde se objevíme a s námi naše tváře.

Všem návštevníkům moc moc děkujeme za jejich neutuchající zájem a neopakovatelnou přítomnost!

Pro Jihlavský dokumentární festival a pro vinárnu Vínové.cz jsme vytvořili úpně novou výstavu, která se posléze vrátí do svého rodného města na další velkou událost! CannaFest 2011.

Za dobu trvání festivalu si vinárnu Vínové a kavárnu Salotto Café prošlo až neuvěřitelné množství zvídavých lidí. A doufáme, že se všem naše osobnosti líbily…

Ostatně, tato čerstvá výstava si bude poklidně podřimovat v Jihlavě do 23. listopadu a poté ji nahradí menší, ale o to zajímavěší výstava, na níž nyní pracujeme.

Máme velikou radost z toho, že se návštěvníkům v Czech-Innu a v Crossu naše obrazy líbily natolik, že si vzali domů a my tak máme možnost dále tento projekt vyvíjet a měnit. Díky této podpoře je expozice z jedné pětiny obohacená o nové malby už  a my máme možnost pracovat na dalších tvářích Legalizace. Moc všem novým vlastníkům obrazů z našeho atelieru tímto děkujeme.

Kdyby vás zajímalo, co všechno se prvního října v Holešovicích dělo, můžete se podívat na stránky legalizace.cz, …

Hrdě vám oznamujeme vytvoření online katalogu našich portrétů, které si můžete v klidu domova prohlédnout. Snažíme se tento projekt co nejvíce otevřít a umožnit prakticky komukoli, aby si malbu z naší dílny mohl zakoupit i přes internet…

Výstava bude v prostorech Czech-Innu trvat až do konce prázdnin, na recepci a na baru jsou pro kohokoli připravené doprovodné materiály, katalogy a také certifikáty k jednotlivým malbám, které si od nás můžete zakoupit buď po telefonu, nebo přímo za pomoci personálu hostelu…

Pro ty z vás, co se nestíhají zajít podívat na naše obrazy, připravujeme on-line katalog jednotlivých obrazů, z nichž si budete moci vybrat a my vám danou malbu rádi, společně s certifikátem, osobně předáme…